SLOUŽIL-A  JSEM  ZA  VOJÁKA

Nástup na vojnu .

           Ani neviem presne kedy som dostal povolávací rozkaz , len to že tam bolo napísané kde a kedy sa budem hlásiť – v Kromeříži 1.4.1987 ...Absolútne som nemal poňatia o čom to celé bude .

           Bisťu , kde to je ? A ako sa tam dostanem . , tak ďaleko do sveta . Dáko som si naštudoval na železničnej stanici odchody vlakov ...a 1.4.1987 , keď som sa ráno zobudil , vonku sa „čerti ženili „ padal sneh ako na Vianoce , no to pekne začína. Na samotnú cestu si ani nespomínam – mozgohmla , proste som sa ráno objavil na stanici v Kromci – sám , opustený v šírom svete .Mama moja . Zrazu do stanice vošiel nejaký zelený mužíček a hneď ma mal prečítaného . „Kam že kam mladíku ?“ „ K VU 5100 tu to mám napísané ..ujo „ Ja ti dám Uja „ .Poď – nasadaj ..A ja som si nasadol do pripravenej V3S , kde už boli dáky rozjarení regrúti .Ujo na nás zrúkol , že by sa jeden po.. pustil do galot a ideme .V aute koluje fľaša dákeho sajrajtu – no slivovica z kopaníc to nie je , a ja to musím vedieť , keďže som práve z hlavného mesta kopaníc pricestoval . Vysadáme a prvé čo som si po pravici všimol .. bol cintorín .No kurňa – pekne to začína . Bum bác , trésk , rách .. nie nikto nás nebil , to len začali padať prvé kúsky dôstojnosti a odvahy .Na najbližší mesiac ju nahradia strach a stádovitosť ...Ale pekne po poriadku – prvé bolo strihanie – pomerne chúlostivá vec , pokiaľ si potrpíte na echtovnú frizúru – ako maník , ktorí si do „barbierskeho „ kresla sadol vedľa mňa . „Poprosím tu skrátiť , tu nechať a tu ....“ ani nestihol dohovoriť a do kštice sa mu zaboril elektrický kombajn trojka . „No to ale musím vyzerať „ pomyslel som si ... a to bolo asi posledné , čo som si pomyslel .Všetko ostatné bolo ako chôdza po mesiaci . Nie ako chôdza Michaela Jacksona – elegantná , ale taká .. námesačná – Áno bolo to , ako byť námesačný – myseľ sa niekam vytratila a telo fungovalo samo – automaticky .Nafasovať mundúr , osprchovať sa – bože aká to je psina – dať si na hlavu olej na kanady ? Alebo „ Zobáci – „Namydliť sa“ a vypnúť studenú vodu . Á oplachujeme sa .... „

           Obliecť sa do nie práve najmódnejšieho výstrelku khaky farby a zbaliť civilné veci / kurňa nie sú tie gace dáke široké a boty vyšmatlané – /tie ešte zohrajú svoju dôležitú úlohu v mojom živote / ? – posledná spojka medzi svetom –farebným a .. svetom zeleným , hodiť ich do papierového vreca – napísať adresu .. počkať , kde to vlastne bývam ? .Á očkovanie – chlapík v bielom „ že by Mengele ? dáky aparát v ruke , hadica z neho smerovala do bandasky ..“Á ďalší – „ pích do ruky , a najbližšie dva týždňe si nesadnem na záchod , asi ma tá medicína zapražila .. Všetko v pohybe , pochod , poklus , pochod , poklus... jesť puding vydličkou , na ceste kým si sadnete v jedálni – lebo „bager“ je zapovedaný pre zobač . Papule spálené od horúcej polievky , lebo buď budem hladný , keď sa nestihnem najesť , alebo si obarím pažerák , šak si zvykne a naplním žalúdok . A neslobodno zabudnúť na seriál , ktorý budú dávať na PVS ďalších 731 dní Televízne noviny– áno toľko tu skysnem – hold priestupný rok . Čelom vzad , Vľavo bok , pochodóm vchod ...A spieváme „Přes spálenište , přes krvavé řeky ...“ téma ako od Slayer ... „Budíček , rozcvičká ...“ ešte že mám z civilu kondičku , keď sa tak pozerám na niektorých spolubojovníkov blvať na záchode po 30 minútach aktívneho pohybu . Kurňa chlapi , takto ten imperializmus neporazíme...Prvý krát som videl kombajn behať po chodbe a twistovať rómskeho brata v zbrani . Poradový výstup na posteľ , bože ako sa jej len hovorilo ? Bidlo . A kde mám perinku a paplónik ? Streľby – zo samopalu , z čoho iného . „Súdruh poručík , mne sa to zaseklo ooo....“ Maník s popolníkmi na očiach s nabitým a zaseknutým samopalom krúži okolo svojej osi a všetci dobrovoľne bozkávajú matičku zem .Bože ako ho len mohli doviezť na vojnu ? / p.s. 2 týždne pred civilom sa mu podarilo vybaviť si modrú knižku .../ .

             Bigošský tréning ... „Á všetci sa zakopávame .Máme na to 30 minút „ V diaľke počuť .. asi tanky ...Strach ... Čatár Bek : „ Tanky idú na nás , kto sa zle zakope ... má prúser – tank ho prejde . „ Veríme „ uveril by som aj to , že zem je placatá ... strach sa prezliekol za paniku ... Mám síl , že by som aj metro vykopal ... Som spokojný , jama ako hrob .Dnes prežijem ...Dnes .

             A teraz sa vrátim k tým nalešteným , ale vyšmatlaným bagandžom / kanadám / . Noha tlačí , odtlak štípe , páli . Príprava na prísahu v plnom prúde , dolaďujú sa detaily . Ale tá čierna žila ťahajúca sa od odtlaku na päte ku kolenu k nim nepatrila ... A teplota 39,5 je asi štipku mimo normu . Prísaha neprísaha – končím v lazarete . Jediné , čo mi z neho utkvelo bol rozhovor dvoch pánov v bielom ako sa po chirurgickom zákroku, netušiac , že som ešte za dverami , „ambulancie“ , „ Ak mu tá čierna žila do rána neustúpi , ide noha preč „ Celú noc som nezažmúril oka a šamansky som hypnotizoval nezdravú žilu . Ráno padol verdikt – Noha zostáva tam , kde narástla .

              Len tú prísahu som preležal .Celá rodina síce za mnou prišla – aj boli na tej veľkej oslave .. aj mávali nejakému fúzatému vojakovi , aj sa čudovali , že sa k nim nemá – až im nejaká dobrá duša prezradila , kde som a čo so mnou je .Prísahu som ale zložil , menej slávnostne , stačilo ju len odrapkať a už aj sa so mňa stal plnohodnotný žoldák socialistickej armády / žold bol 120 KČS / .

              Po mesiaci – zocelený , odolný aj pred jadrovým výbuchom som prevelený na radistickú PŠ do Uherského Hradišta , ale to je iný príbeh , ktorý keď skončí , bude pokračovať tento hore popísaný . Ale už trochu inak – do rána 31.3.1989.

              P.S Keď som začal písať , ani som nemal plán , čo písať .Len v hlave skrsla maličká pointa .No keď som začal písať , prsty začal po klávesnici samé behať ...a pred očami sa mi prehral celý príbeh , ktorý som zažil v prijímači . Hneď po skončení vojenčiny som chcel spáliť všetky spomienky , no rokmi vo mne rezonujú hlavne tie pekné a pri spomienke na vojenčinu / so všetkým dobrým aj zlým / sa mi po duši rozvinie  p e k n ý   p o c i t ... 

Miro Zeman - mimo6611@azet.sk

.......................................................................................................

PEKELNÁ KUCHYNĚ

"Už vás máme a nepustíme..."

    Každý z nás minimálně jednou za život zavzpomíná na vojenská léta. Jo, vojna. Sluníčko zapadá za kroměřížsku horu, další den v prdeli, díky pánu bohu. Ale to by byla jen idylická vzpomínka. Hlavou se mi honí i takové story, kreré bych raději zapomněl, ale nejde to. Možná, pokud se s Vámi podělím o své zážitky, najdu konečně větší klid a pokoj v duši. Anebo také ne!
    Rychlík uhání krajinou a já se pomalu smiřuji s tím faktem, že mé rodné městečko jen tak brzo neuvidím. Loučení s rodinou na krnovském hlavním nádraží proběhlo vcelku v klidu a bez velkých emocí. Jak ve zpomaleném filmu vidím ty pohledy rodičů, příbuzných, známých, lásek....... Vlak se dá do pohybu, a vy v tom filmu najednou hrajete hlavní roli. Snad jen pocit, že nejsem sám, kluk naproti mě, Pavel, má stejný osud. A ve své bundě v náprsní kapse složený stejný čtvercový papírek s čerstvým razítkem ČSD v kolonce pro cestu TAM. Místo určení: vojenský útvar 5100 Kroměříž. POVOLÁVACÍ ROZKAZ! A možná, vědět co nás čeká, přestřihli bychom už na začátku ten nově založený film nebo by stačilo jen zatáhnout za záchrannou brzdu. Film však běží dál a s ním se odvíjí i jedna má vojenská epizoda.


    První vojenský měsíc, přijímač nebyl zas tak hrozný, jak se očekávalo. Strávili jsme ho na Svazarmu u Velkých Těšan. Ochrana před vlčáky z kroměřížského kasína. Vlastně to bylo vše poklusem. Už při příjezdu na kroměřížské nádraží, když nás ve spěchu naložili do nákladních aut, abychom snad nezdrhli do některé z přilehlých hospod.
    A tak nadešel ten slavnostní den vojenské přísahy. 28.října 1989 zaburácelo na kroměřížském náměstí "TAK PŘÍSAHÁM".

    Druhý den po přísaze jsme převezeni do kasáren, rozdělujeme se podle baterií a KŘK. Můj nástup je na baterii velení a funkce nabíječ dvoukanónu. Docela rychle zapadám do všedních vojenských dnů.

    Asi po týdnu se při ranním nástupu dovídám, že mám odpoledne nástup do služby - směna v kuchyni. A to byl ŠOK. Co zde budu popisovat, jsem osobně zažil od začátku listopadu 89 do poloviny ledna 90. A ne jenom já, ale všichni kluci mého čísla z přijímače. .

    Odpoledne se chystám do služby. Oblékám si vojenské montérky, přichází ke mně jeden z mazáků, poklepe mně po rameni a říká: "To budeš mít dobrou službu, něco umyješ a kuchaři ti dají více najíst a hlavně budeš v teple a ne mrznout na štábu jako dozorčí." Já bláhový mu uvěřil a šel na nástup na buzerák. Hned při nástupu do kuchyně mě zarazily pohledy kuchařů, ale hlavně, jak na nás vyjeli. "Tak tu máme nové směníky, ty hovada špinavé." Rozdělili nás do skupinek, a to na varnu, černé a bílé. Varna byla kuchyň, kde vařili, černé, kde se umývaly velké hrnce a bílé - talíře a skleničky. Kdo dostal bílé, byl za vodou. Nejhorší služba byla právě na varně, kde jsme museli být s kuchaři celý den.
Má první směna byla právě na varně. Začali jsme leštit kotle a při této práci nám kuchaři nadávali do špinavých hovad a rozkopávali kýble s vodou. To bylo... Jen šel, kopl do kýble a hned: "Něco se ti rozlilo, tak dělej a ukliď to". Když měla večer končit směna, tak si nás nechali nastoupit a začali po sobě a po nás házet vajíčky. Když jim došla, tak po nás začali řvát, ať to rychle uklidíme a přitom popíjeli a předháněli se, kdo nejlíp směníkům dělá pakárnu.
    Asi po dvou dnech jdu znova do směny, to už bylo ale daleko horší. Znovu jsem na varně s dvěma kluky. Zde už přitvrzují více a na povel "Důle!" se musíme sklonit a natáhnout krk a "prásk". Takzvaná tatranka.To několikrát za den. Jen šli kolem nás, tak "důle" a "prásk". Takhle to šlo při každé směně. Při jedné ze směn, když jsem byl zohlý a umýval kotel, přišel jeden z kuchařů, Verešpen, a chytil za víko kotle a prákl mi vší silou přes záda. Myslel jsem, že se ani nenarovnám. Když si na to dnes vzpomenu, tak mě až zamrazí. Vždyť tam šlo o zdraví. Nejvíc nás štvalo, že se našel i jeden kuchař z vedlejšího útvaru, který narukoval jako my a začal se chovat stejně. Také mi práskl víkem přes záda, ale neměl tolik síly, takže to moc nebolelo. Když jsem se ho zeptal, co blbne, tak "že jsem jen směník", tak ať se nedivím. Já jsem se otočil a chtěl mu hned jednu uvalit, ale on rychle utekl za svými mazáky. Tiokamžitě přišli, a že co jsem si to dovolil chtít kuchaři uvalit a tak hned: "důle a prásk, prásk".. Takhle to bylo při každé směně, udělat co největší pakárnu.
    Jednou, když opět popíjeli a my už měli vše umyté a mysleli, že půjdeme na barák, jsme se sakra zmýlili. Já musel obejít kachličky s mazlákem v ruce a zbytek dali do mixérua, rozlili ho po varně. Do toho rozsypali mouku, kolínka a rozbili marmelády a vajíčka. A spustili: "Dělejte, vy kurvy špinavé, směnické, uklízet!" I při jídle jen řvali: "Žerem, žerem, vy kurvy, nikdo není na vás zvědavý, za chvíli se otvírá jídelna, tak žerem." My tehdy chodili většinou s rudými krky na barák. To se dělo skoro pokaždé. Krotili se a byl klid pouze v případě, když dozorčími kuchyně byli vojáci z povolání, buď rotní nebo praporčíci. Naštěstí se krátila vojna a suprák, skladník, který si tam asi léčil mindrák, předával sklad nějakému špagátovi, který byl vysokoškolák a "člověk", a tak mu to bylo moc proti srsti a zastával se nás, ale nebylo mu to nic platné. Tak si vždy vzal jednoho z nás do skladu pomoci nachystat proviant, ať to nemusíme trpět. Já tam byl asi 3x. Připravili jsme vše potřebné a pak jsem si tam mohl i u kamen schrupnout. Škoda, že nevím jméno, rád bych mu za nás všechny i po tolika letech poděkoval.

    V půlce ledna 90 jsem byl přeřazen k psovodům, a tak mé služby v kuchyni končí. To už byly jen stráže a taky jiná kapitola. Ta lepší.
Asi po 2 týdnech při výdeji snídaně na mne kuchař Verešpen vyjel: "Jak to, že jsi tady dlouho nebyl, a že se na mne těšíš?" A já jen s úsměvem odpověděl: "Já už jsem nepřijdu, teď mám svého psa a stráže, a ty si tu lítej s vařečkou a řvi, nic jiného stejně neumíš." Málem, že nevyletěl z kůže, no jo, to si k němu nikdo nedovolil říct, natož já jako mladý mazákovi, ale mně to bylo všechno jedno. Ono je to tak nejhorší, když se na jednom místě sešlo více lidí, kteří se předháněli ve své nadřazenosti a léčili si na vojně nějaké své mindráky z civilu. V civilu nebyli nic a tady ze sebe dělali machry. Jinak si to nedovedu vysvětlit, jak se lidé takhle mohou zachovat.

    Musím také podotknout, že má 20-ti měsíční vojenská služba v Kroměříži byla plná krásných chvil a kdybych napsal vše, tak by to bylo lepší než film Černí baroni.

            Váš spolubojovník - voj. Jiří Janík  -  janik.hukospol@seznam.cz 
 

 

****************************************************************************************************

Příběh spolubojovníka Jirky Karáska

VÚ  3395  Jaroměř - Josefov

Zdravím všechny, Jarku zvláště.

   Jak už jsem tady jednou psal, odsloužil jsem si dvě léta v Josefově. I když se tady vzpomíná především Kromcl, přidám pár střípků z Jaroměře. Především na lampasáky.

   Všemu tomu velel plk. Šlejhar (ještě dnes bych snad dokázal celkem obstojně napodobit jeho "zmrzlinu"). Říkali jsme mu dědek a vítr z něho měli i lampasáci. Záklaďáky neměl rád, opušťák byl událostí výjimečnou a kdo byl v base víc jak tři dny nebo za chlast, musel nadsluhovat. I Hároš před ním chodil podle předpisů. Hároš se v té době jmenoval český šampion dostihového sprintu, přezdívka však sedla na náčelníka štábu (NŠ) mjr. Haramiju. Vykuk, se kterým bylo dobré být zadobře (pocházel z Malenovic, jako já, takže nade mnou držel ruku). Měl však pochopení i pro lecjakou špatnost a my, štábáci, jsme byli rádi, když Dědek zmizel a velel Hároš. Rušil tresty, dával opušťáky a nenechával nadsluhovat. Bydlel ve Velichovkách, kam jsem občas jezdili na SC ukázat pionýrům, jak se skládá samopal. Největší respekt měli záklaďáci z mjr. Tužinského. Slovák, první důstojník štábu a tělovýchovný náčelník. Když měl dévéťáka, dávali si i otrlí mazáci na baterkách pozor a nikdo si nedovolill nepřijít na rozcvičku. Jednou mě potkal po rozcvičce a hned se tázal: „Prečo ste nebol na rannom cvičeniu?“ „Bola mi zima,“ odpověděl jsem „pohotově“. Byl tak vyvedený z míry, že jen mávl rukou.

   V dobách hlubokého (i když vlastně bortícího se) komunismu byl jednou z hlavních funkcí zástupce pro věci politické, zkrátka politruk. V Josefově ho dělal pplk. Princ. Spíš děda, kterého asi nikdo nebral moc vážně. Dojížděl z Nového Plesa, na štábu býval vždy první a hned se přezul do vojenských pantoflí by vykonal ranní hygienu. Jeho nástupce npor. Čermáka jsem moc nepoznal, sloužil jsem za něho už jen pár měsíců. Dovedl jsem ho však docela vyvést z míry tím, že mně v neděli ráno budil ve své kanceláři (lampasácká postel byla jaksi o dost pohodlnější, než ty naše na baterce). Dohodli jsme se však jako chlap s chlapem a zůstalo to jen mezi námi.

   Zástupce NŠ, pplk. Fortelka byl chlap ještě ze staré školy. Bydlel v Jaroměři a na komunistického důstojníka měl velice slušný smysl pro humor. Nerad nosil pistoli a měl pro tyto případy dřevěnou náhražku, aby pouzdro nevypadalo splaskle. Jestli to dělal i poté, co ho Dědek před celým útvarem vyzval ke kontrole osobní zbraně nevím, ale nás, štábáky, často podržel. Třeba když jsme byli v base, nařídil udivenému veliteli stráže udržovat oheň v kamnech po celou noc, neboť prý „máme prominentní vězně“. Občas sice potřeboval půjčit cigáro nebo zapalovač, ale to jsem mu vždy velkoryse odpustil.

   Více jsem absenci kuřiva pociťoval u ráčkujícího mjr. Šubrta. Sousedili jsme s ním dveřmi kanceláře a tak býval častým hostem. Byl takový tichošlápek, z Dědka měl vyložený strach. Když probíhala zesílená kampaň proti kuřákům, chodíval si s náma tajně bafnout na výskytiště (cigarety nemaje) a často někoho z nás ponoukal, abychom vytlačili jeho obstaróžního péráka před kasíno, aby jej Dědek neviděl prchat před koncem pracovní doby domů. Co na štábu vlastně dělal, zůstalo částečně záhadou i pro mne. Měl však rád teplo a tak dostával vždy porci toho nejlepšího, co ve sklepě s uhlím ještě zůstalo. Oficiálně měl na starosti mapy a dopravu. Ovšem, … Jednou dokonce ztratil vagón. Nákladní a musel mu ho najít až kontráš Jiřišta. O něm toho moc nevím. Nosil mroží knír a tvářil se skoro vždy tajemně. Se Šubrtem sdílel kancelář mjr. Balcar. Nemastný, neslaný, ale měl rád starou muziku. Líbilo se mu, jak nám v kanceláři pěkně hraje rádio (Beatles, Presley, …) ale jen do té doby, než objevil zdroj – walkman připojený do externího vstupu starého heterodynu. Spadalo pod něj vše, co se týkalo chemických látek.

   Evidenci útvaru obhospodařoval por. Pospíšil. Mladý „kluk“, jen o pár měsíců starší než já. Měli jsme ho rádi, už jen proto, že když měl v sobotu děvéťáka, nemuseli jsme na noc do kasáren. Navíc věděl, že jeho skládek slouží jako varna čuča, neboť libou vůni skořice a hřebíčku nepřerazily ani husté mraky nikotinového kouře. Jeho kolega v kanceláři, mjr. Dostálek, měl za úkol dbát na dodržování utajení. Byl nepřístupný, ale naštěstí korektní, takže problémy jsem s ním neměl.

   Technice velel pplk. Lavička. Nepoznal jsem ho blíž, necvičil jsem. Jen z doslechu znám historku, jak při Dědkově inspekci na „polním“ cvičení upustil při nakládání raketu. Byl přísný, i na velitele baterií a čet.

   Z nich jsem si asi nejvíc rozuměl s kpt. Pilařem. Byl to fajn chlap, sbíral plastikové modely. Často jsme se s ním bavili o typech, které ještě ani oficiálně neexistovaly. Naopak nerad vzpomínám na kpt. Bardoně, bohužel právě toho „svého“. Zelený mozek, kariérista. Navíc, nás, štábáky, neměl rád, protože se prý ulíváme. Trval dokonce i na naší účasti na politickém školení mužstva. Rád trestal za kdejakou prkotinu (chybějící vidlička na snídani byl těžký prohřešek), vyžadoval kázeň za všech okolností a měl radost, když mohl někoho zavřít. Byl snad jediným nižším důstojníkem, kterého jsem musel zdravit vždy předpisově a ne normálně, tedy: „Dobré ráno“. Kromě něj měl tuto „výsadu“ už jen Dědek.

   Mohl bych pokračovat ještě dlouho, ale asi bych už dost nudil. Snad jsem někomu připomněl jeho léta v zeleném a oživil zapadlé vzpomínky. Když se však rozvine diskuse na téma Josefov, rád se připojím! Zvlášť bych přivítal vzpomínky někoho s mých spolubojovníků. Z kterých let, to je snad patrné dost, takže tentokrát konkrétní nebudu.

                                                                                                Jirka Karásek

Navštivte mé webové stránky, budu se těšit. www.jirikovy.estranky.cz

 

 

Výlet do minulosti, aneb jak to zde "chodilo" v praxi 

KROMEC  84 - 86

    Už je to více jak 20 let, kdy na kroměřížské nádraží přijel v podvečerních hodinách motoráček a z něj vystoupila parta vojáčků ve vycházkových uniformách, ke kterým kontroverzně ladila na zádech plná polní. Převelení! Noční můra každého absolventa poddůstojnické školy. A tak když jsem dostala do vojenské knížky razítko "PŘEVELEN k VÚ 5100", částečně mi bylo jasné, kolik uhodilo. Ale o tom bude řeč někdy v budoucnu.         Teď si Vás dovolím seznámit s výše jmenovaným útvarem tak, jak fungoval v totalitních letech roku 1984 - 1986.
    Vojenský útvar 5100 byl v té době podřízen velení 4 armády v Písku a byl součástí pozemního vojska PVO. Struktura útvaru obsahovala 5 palebných baterií, RTZ .... a další - doplňte mě. Já osobně byla zařazena k 2.palebné baterii, která čítala cca 30 vojáků rozdělených do tří čet. Prvá četa se skládala z obsluhy řídícího a samonaváděcího radiolokátoru (dále jen SURN), druhá a třetí četa z obsluh čtyř odpalovacích zařízení (dále jen 2p25). Většinou se tyto obsluhy, až na malé výjimky, skládaly z absolventů poddůstojnické školy, ke kterým jsem patřila i já a samozřejmě z důstojníků, velitelů čet.

    Palebná baterie měla ale ještě další funkce, a tak mezi další obsluhy, o kterých se nesmím zapomenout zmínit, patří obsluha nabíjecího přepravníku (2T7), obsluha KPC, obsluha 30mm protiletadlového dvoukanónu (PLdvK), řidič ZIL, řidič velitelského UAZ. Po celou dobu vojenské služby, pokud se neplnily úkoly související s nadpisem tohoto příspěvku, probíhala normální vševojsková příprava, zajišťovala se strážní a dozorčí služba a vlastně veškerá zaměstnání, výuka, ošetřování techniky v autoparku dle stanovených denních rozkazů. Až na výjezdy do VVP - Vojenských výcvikových prostorů, jako je třeba Libavá, kde jsem byla asi dva měsíce, a samozřejmě vycházek a opušťáků, kterých bylo v té době jak šafránu ( na první dovolenou jsem se dostala až po 11. měsíci služby) nic moc zajímavého. O to více bylo  zajímavé vyjíždět do tzv. POHOTOVOSTNÍHO SYSTÉMU nebo jak se u nás lidově říkalo - "jedem na kopec, na PéCéčko". PC - neboli Posádkové cvičiště, vyberte si, jak tomu chcete říkat. V každém případě se jednalo o HOTOVOSTNÍ PALEBNÉ POSTAVENÍ 251.plp.
    Až do této doby byla vlastně vojna takovou hrou. Tady se už mohl stát každý omyl osudným! Díky ostrým, na technice nabitým raketám 3M9, připravených 24 hodin denně k aktivaci a odpálení. Neboť jak zněl HLAVNÍ ÚKOL palebné baterie v tomto prostoru - "Z místa dislokace odrážet nálety vzdušného nepřítele přehrazením náletového směru České Budějovice - Brno - Ostrava. Vést boj s nízko letícími cíli (NLC) při nenadálém napadení ČSSR ..... atd."

    Ale vraťme se zpět do Kroměříže. Jak to vše probíhalo? Každý měsíc byla určena jedna palebná baterie, která se přesouvala po "vlastní ose" do prostoru PoSys. v lokalitě mezi obcemi Těšnovice - Velké Těšany.
    Přesun probíhal ve stanovený den mezi půlnocí a druhou hodinou. Obyvatelé kroměřížské čtvrti Važany museli mít asi pevné nervy, neboť jedině roucho noci mohlo skrýt utajení této techniky a nebylo se čemu divit. Imperialisté byli neustále připraveni nás napadnout a to nám bylo také tak vštěpováno při politickém školení mužstva (PŠM). Celý tento "cirkus" se neobešel bez pořádného rámusu, neboť železné pásy na kamenné dlažbě... No, asi víte, o čem mluvím. Tak se starousedlíkům i po této dlouhé době omlouvám za pravidelný noční budíček. Tak tedy, opouštíme Kroměříž, míjíme odbočku k ženijnímu skladu "HÁJENKA", projíždíme obec Těšnovice a stoupáme po silnici na horizont. Po pravé straně se ve svitu měsíční záře tyčí dnes již zpustošená pozorovatelna (věž) střelnice. Na křižovatce pokračujeme rovně, míjíme první cedule upozornění na vojenský prostor, a tím pádem i zákaz vstupu všem nepovolaným. Po klesání opět stoupání, to už nás po levé straně vítá betonová zeď s plotem strážního koridoru. Všude jsou regulovčíci a hlídky. Objevit se zde nějaký civilista, tak bude snad okamžitě zadržen a možná i rovnou zastřelen - pro výstrahu. Za nás se tradovalo, že se prý podařilo nějakým Rakušanům v minulosti natočit kamerou s nočním viděním právě tuto výměnu palebných baterií, a to ještě s přebíjením raket. Jestli to byla pravda, nevím, ale proto asi ta ostražitost.

Dvojitá brána přísně střeženého prostoru se otevírá. Vjíždíme do objektu. Po pravé straně září okna přízemních kasáren.

 

    Jinak je všude tma jak v pytli. SURN zajíždí okamžitě do svého PalPost, odpalováky stojí na place nalevo od budovy. Začínáme s odplachtováním. Velitel nám svítí jen malou svítilnou. K prvému přijíždí podélně 2T7 a vedle něho se přistaví také podélně odpalovák, který opustil svoje PalPost. Na něm jsou připraveny k přebití dvě rakety typu 3M9. Uvolňují se konektory, na horní stranu rakety je nasazen třmen (traverza) a po povelu "nahoru" se raketa s tichým cvaknutím zámku odpojí z nosníku vodících lišt na dělostřelecké části. Pak už jen záleželo na šikovnosti obsluhy, za jak dlouho se to zvládlo, ale v každém případě se to muselo zvládat velice rychle. Pár povelů "nahoru, doleva, doleva,doprava, dolů..." a raketa si opět s tichým cvaknutím dosedla na nový odpalovák. První máme, stejným způsobem druhou. Konektory připojeny, poslední kontrola a odjíždíme ještě hlouběji do tmy po betonových panelech do našeho okopu (PalPost). Cestu jen občas náznakem ozařují světelné lampy, jak na přistávací dráze. Ale opravdu jen náznakem. Okop č. 3, můj okop. Mírně přejet odbočku, zařadit zpátečku a zacouvat.

 

   Řidič vypíná motor. Nastává neskutečné ticho. V dálce za plotem jsou rozeznat domečky Velkých Těšan. A strašidelně lucerničkami ozářen místní hřbitov.

    Není ale čas na nějaké rozjímání. Na boku okopu je elektroinstalace a konektory. Kabelem připojujeme odpalovák na přívod elektrické energie. A také kabel linky. Linka slouží na spojení 2p25 - SURN. Místo SSVO (systém synchronního spojení a vzájemné orientace). Je na čase provést funkční kontrolu. Na správnost spojení mě upozorňují indikace na tablu kontroly a řízení. Jsou umístěna na pultu 19BM1. Spojení - žlutý štítek SVJAZ. Třípolohovým přepínačem zvedám rakety do pohotovostní polohy. Bouchnutí za zády - odpadnutí opěry raket. V uzavřeném kokpitu cítíme jen pohyby servomotorů, ovládající pohyb dělostřelecké části v náklonu a azimutu. Trochu obava, aby se nerozsvítila červená 1A18 - porucha analogického počítače. To bychom se asi do rána nevyspali, neboť by musel přijet technik a počítač na místě opravit. Pokud by se tak stalo někde jinde, mám na to jeden grif. Vyběhnu ven, otevřu blok na boku odpalováku, myslím že to je 3BM1, a v něm se nachází právě zmiňovaný počítač. Pak do toho několikrát majznu "příklopákem" - klíč k otevírání příklopů, až kontrolka zhasne. Ale s ostrými raketami, to jsem si ani já, všemu otrlá, netroufla. Vše je ale OK. Stejně vybíhám ven a zvedám opěru raket. Pak zpět a přepínač dávám do dolní polohy. Serva utichají, rakety jsou v pochodové poloze. Přichází důstojník, v ruce plombovací kleště. Zaplombuje spodní kryt pod 19BM1 pro ruční odpálení a také kryt za mnou, pod kterým jsou schované čtyři vypínače - říkalo se tomu "vysoké do raket", ale nevím jestli je to přesný termín. Teď už jen provést zamaskování okopů. To byla vždy makačka. Napnout svaly a zvednout těžkou kovovou konstrukci, značně vysokou, s maskovačkou, provést napnutí a ukotvení. Bereme si z odpalováku naši bagáž, zavíráme a jdeme chrnět. Staří psi (mazáci) samozřejmost, tukani (mladí vojáci) si na nějaký ten spánek musí ještě počkat. A také obsluhy v díře - betonovém bunkru. Tyto obsluhy se střídají po 24 hodinách. Bunkr se nachází kousek od SURN. Je to taková betonová svažující se ulička, která je zakončená vstupními dveřmi na levé straně. Dveře jsou troje a za nimi se nachází celkem útulná místnůstka, ve které byl stůl a jedna palanda. Pořád hrálo rádio a byla tam pohoda. Já zde byla dost často jako aktivní obsluha odpalováku, buďto s Emilem ze Slovenska nebo Pesínem (přezdívka) a Lojzoj M. ("sůdruh").
    Celé PC se opět ponořilo do tmy. Občas jen v tom tichu zaslechnout šustění  všudypřítomných divokých králíků nebo zazívání ze strážného stanoviště. V kanceláři  velitele baterie v ponurém šeru svítí planžet na zakreslování vzdušných cílů a v kuchyni kape voda z kohoutku. Z výšky musí tento komplex budit nic nehrozící nebezpečí. Dnes přes něj přelétají stovky letadel, které ani netuší, co vše se v něm v minulosti skrývalo. A buďte rádi, že se už neskrývá. Tak až teď v létě poletíte na dovolenou třeba do Jugoslávie, tedy pardon, do Chorvatska, nebo ještě někam dál, a usměvavá blonďatá letuška vám právě bude roznášet kávu, vzpomeňte si, jaká nedávná historie se pod Vámi nachází.

"NAD NÁMI JEN ČISTÉ NEBE"

sledujte REALITY SHOW  "RAKEŤÁCI"  a dozvíte se, co znamenají tyto názvy

 

Ex-náčelník generálního štábu ČR, pan generál Pavel Štefka mi osobně řekl do telefonu, že jsem "něco" ....... nestandartního a "něco" ........nenormálního.

"Takového člověka, co bude sedět jen v kanceláři, nechci."

 A také předběžně prezentoval mou neschopnost v bojových misích.

       Hlavně, že jsme byli všichni "normální" v minulosti.             

A z této minulosti, najde se někdo, kdo bude mít odvahu otevřeně hovořit?

Uvidíme, pane generále, v  REALITY SHOW je přeci možné vše!

 

 **********************************************************************************

  

                                      ... nekonečný pohled do jejích očí. Jako bych teď v posledních minutách objetí hledal odpověď na otázku, co bude zítra, pozítří, za týden... Vlastně jsem si do této chvíle nepřipouštěl, že se to může někdy stát. Kolem proudí nic netušící lidé. Pražský Můstek žije podvečerním životem. Hospůdky, vinárny, kina. Jak já bych teď vzal Alenu kolem ramen a někam s ní zapadl. Místo toho nenacházím slov. Jen ten pohled. "Raději už půjdu, bude to tak lepší," říká a dodává, "nejen pro Tebe."  "Budeš mi psát?" snažím se nějak oddálit rozloučení. Jen její úsměv. A políbení. Neskutečně dlouhé. Mlčení znamená souhlas. Mám ji už dokonale přečtenou. A to se známe teprve tři měsíce. Patnáctiletá holka ve víru velkoměsta. A pořádně hlídaná rodiči. O tom jsem se dokonale přesvědčil. Snad je to dobře. Poslední dotyky jejích rukou, pošeptání do ucha. Vzkaz, který patří jen mně. Ještě dlouho jsem se za ní díval, než mi nadobro zmizela z dohledu. A lidi kolem neustále proudí... Tak začalo jaro roku 1984.

                               Ztrácím se v mlhách 

                                                    "Jirko vstávej!"  ...nekonečná zelená louka, vůně čerstvě pokosené trávy. Jsme šťastní, držíme se za ruce a běžíme vedle sebe. Odnikud nikam. Obloha je neskutečně modrá, bez mráčků. Prozatím. Začínám být unavený. "Zpomal, prosím." Neslyší. Jak je možné, že mám najednou tak těžké nohy. Už mě táhne, ale já se neudržím. Konečky prstů nevydrží ten neskutečný tah. Jako by někdo najednou přehodil pomyslnou výhybku našich cest. Z modré oblohy najednou začíná padat mlha. Ztrácím ji, už jen marně rozeznávám siluetu postavy. Ale pořád ji slyším: "Jirko, Jirko..."

                                                     "Zatracenej kluk, takhle se včera namazat." Máma v kuchyni, vůně míchaných vajíček. A její nekompromisní zacloumání peřinou: "Jirko, vstávej, jedeš na vojnu."  Ranní sny by neměly takhle končit. Vůbec nic by nemělo takhle končit. Nedbám nějakého buzení. Určitě se mi to vše jen zdá. Za chvíli se probudím, pojedu do práce a odpoledne za Alenkou. "Budíček, zvykej si," máma se mě snaží vrátit do reality. "Budeš to mít studené jak psí čumák." Sedím u stolu a nevěřícně civím před sebe. Kam se to ženu. Cítím podivné mrazení v zádech. Horký čaj mě zahřeje. Asi ta kocovina. Nebo něco jiného. Za půl hodiny už stojím před domem. Okna září do chladné tmy. Půl páté. Nechci žádné dlouhé loučení. "Měl sis vzít silnější svetr." Mámina starostlivost je na místě. Ví vůbec do čeho jedu? Pod slabou bundou se klepu jako ratlík. Snažím se vyloudit úsměv. Pusa na čelo. Na nádraží je to sotva pět minut, ale mně to tentokrát připadalo jako věčnost. Na konci ulice se ještě naposledy otáčím. Zase ta mlha. Dům není skoro vidět. Jen náznaky světel vrhající stíny jak ze strašidelné pohádky. Úvalské nádraží mě vítá jinovatkou na kolejích. Ono snad bude ještě mrznout. Naštěstí nečekám dlouho. Prázdný vyhřátý vlak. Kdo by také jel v tuto dobu. Sedám si a přitulím se k topení. Teď už to neudržím. Vodopád slz. Ještě, že mě nikdo nevidí. Chlapi přece nepláčou. Chlapi možná. Snažím se alespoň na chvilku usnout. Jako zázrakem se mi to podařilo. Možná navážu ten ranní sen.

                                                      Na pardubické nádraží přijíždíme už za denního světla. Všude plno lidí. Křižovatka osudů. Ze slovenského rychlíku vystupuje parta mládenců v opentlených košilích. "Tam pri javoru, trávu zelenu..." Jejich zpěv zažene jakékoliv chmury. I ty moje. Ty si to umějí užít. Nejsem v tom sám, uklidňuji se. V nádražní hale si dávám v bufetu nedohřátou klobásu a pivo. Ale co. Bůh ví, kdy budu příště jíst. A hlavně kde. Za půl hodiny už odjíždím vlakem směr Hradec Králové a Jaroměř. Parta Slováků jede s námi. "Čobogaj, něbogaj..." rozléhá se vlakem. Někdo mi podal flašku. "Daj si, ako sa voláš?" Představuji se. "Jiřží?" Slovenské potíže s 'ř'. Jak je to komické, když to vyslovují. "To je u Vás Jura," opravuji a pořádně si zavdávám z flašky. "Já som Vlado, z Nitry. Domace pálené od starej mamy. Mám ještě tri flaše," plácá se s úsměvem po ruksaku. No potěš pánbůh, ještě že to není do Jaroměře daleko. I když zrovna dnes bych si to přál. Nálada je výborná. A uzené klobásky od dalšího kolegy taky. Slovenská pohostinnost. Do dnešního dne pro mne neznámá věc. Ani jsem nepostřehl, že jsme projeli Hradec a už jsme na místě.

    Vystupujeme z vlaku a já cítím, jak se mně mírně podlamují nohy. Trochu se mně vrací ten stísněný pocit. Nesmím to na sobě nechat znát. Jaroměřské nádraží jak vystřižené z nějakého starého filmu. Truhlíky na zábradlí, samé barevné kytky. A všude vojáci. A pach spálené nafty z přistavených náklaďáků před nádražím. Procházíme vojenským kordonem, který nás k nim směřuje. Jen pár šťastlivcům se podařilo proklouznout a utéct do hospody, ale i ty zakrátko vypátrá vojenská "lítačka" a doručí je na správné místo. Před nádražím mumraj a zmatek. Nikdo nevíme, máme-li nastupovat nebo čekat. Přistupuji s prosbou o radu k jednomu vojákovi s "frčkou" na ramenou. Nahlédne do povolávacího rozkazu a jen ledabyle mávne rukou k jednomu náklaďáku s číslem na boku. "Budete se hlásit u velitele vozu," a ještě jakoby kamarádsky s úšklebkem dodá, "neboj, nejhorší jsou ty první dva roky, pak už to jde." To jsem se uklidnil. Další setkání s autoritou. Mladý podporučík u předních dveří. Podávám povolávák. "Jméno!" Představuji se. "Co, vy jste generál?"  "Ještě ne," snažím se zavtipkovat. Alkohol dělá divy. "Vás si budu pamatovat," změří si mě chladně, až mě zamrazí v kostech. To jsem se uvedl, hned na začátek. A jak se kdo uvede, tak pojede. Pořekadlo od lidí, co už měli vojnu za sebou. Z myšlenek mě vytrhl jeho povel: "Všichni nasedat, odjíždíme!" Nikdy bych nevěřil, co se nás může vejít na korbu. Teď bych si potřeboval loknout. Ale Vlado z vlaku nikde. Vlastně jsem ho už nikdy v životě neviděl. Nebo spíše později ostříhaného nepoznal. Snažím se najít nějakou pohodlnou polohu. Drcnutí železničního přejezdu a prudká zatáčka doprava. Škvírou v plachtě prokukuje hřejivé sluníčko. Jedeme nějakou lipovou alejí. Železný most přes řeku. Zase zatáčky a stoupání. Jsme v nějakém dalším městě. Ale baráky jsou nějaké divné, takové žlutošedivé.

    Za chvíli zastavujeme před rozlehlou budovou. Sesedáme. Na věži kostela odbíjejí celou. Další povely: "Tak jedu, jedu, chlapi, na dvoře doprava a po schodech nahoru."  Procházím společně s davem vyjukaných kluků vstupní branou, na které dominuje nápis "VÍTÁME VÁS". Dozorčí, ruce frajersky za opaskem se pohupuje v kanadách. A jako by doplňoval toto uvítání o větu - UŽ VÁS MÁME. Zavírá za námi bránu. Skřípající dřevěná vrata, ve kterých jsou jen otevřená malá vrátka. Poslední pohledy do civilního sektoru. I ty se nakonec zavírají. Tak už nás mají. To je konec. Nebo začátek. No nejhorší jsou ty první dva roky... Vzpomínám si na rčení toho svobodníka. Mohu začít odčítat. 730 dní do konce. Co 730, MILION DNÍ a dnešní ještě není u konce. Na trhacím kalendáři, který mám doma nad již opuštěnou postelí je pořád datum 4.dubna roku 1984. A jak to tak vypadá, tak dlouho ještě bude. A až zítra bude ráno, nikdo ho neutrhne. Smířená s osudem vykračuji vzhůru po schodech vstříc k dalším dobrodružstvím...

( ukázka z připravované autobiografie - A ZÍTRA BUDE RÁNO  1.díl ) . Další ukázky na stránkách   www.soukromeneresti.wbs.cz